Když změna jen změní jméno
Jsou chvíle, kdy se firma pustí do změny s nejlepší vírou. Vznikne projekt, rozdají se úkoly, a na první pohled se něco děje. Ale když se podíváme blíž, zjistíme, že se vlastně nic nestalo – jen se přelakovala situace, která zůstala stejná. Změníme název dokumentu, upravíme vzhled formuláře, přeuspořádáme složky. A doufáme, že tím systém zareaguje. Jenže tohle není změna. To je pohyb kulis.
Problém není v tom, že by chyběla vůle něco měnit. Problém je v tom, že nevíme přesně, co chceme změnit. Připomíná to situaci, kdy někdo dostane balík a řekne: „Někam to dej, ať to pak najdu.“ Kam to je? Jak to má být označené? Co se má dít, až to najde? A pokud s tím máme špatnou zkušenost – že jsme něco udělali podle svého a bylo to špatně – přistupujeme ke změnám opatrně. Výsledkem bývá úprava, která je spíš kosmetická.
Tenhle způsob změny není výjimkou. Naopak – je až příliš běžný. Je to jako ve státní správě, kde se často mění hlavičky formulářů, přebarvují se šanony, ale systém zůstává. Provede se změna pro změnu. Bez důvodu, bez příčiny, bez pojmenování.
A právě to pojmenování je klíčové. Pokud změna nemá jméno – a teď nemyslíme název projektu, ale skutečné jméno, které nese význam – pak nemá sílu. Jen se přemaluje starý problém, překryje se nespokojenost. Ale nic se neřeší. Chybí základ. Chybí pojmenování toho, co skutečně nefunguje.
A tady se ukazuje síla přesného výrazu. I expresivnější pojmenování má své místo – ne proto, aby vyvolalo konflikt, ale protože se dá o něco opřít. Když skupina lidí řekne, co je štve, když to někdo dokáže vyslovit, vzniká pevný bod. A z něj se dá stavět. Nepojmenovaný problém se nedá řešit. Pojmenovaný problém už není jen pocit – je to něco, co má tvar.
To je důvod, proč se některé fáze změny jeví jako náročné. Nejsou náročné technicky – jsou náročné postojově. Právě proto bývají přehlíženy. Je jednodušší změnit barvu dokumentu než se ptát, proč daný dokument vůbec existuje. Je jednodušší vytvořit novou složku než se ptát, kdo má vlastně odpovědnost.
Pokud má být změna skutečná, nesmí se zastavit u názvu. Nestačí upravit šablonu nebo vytvořit novou hlavičku. Je třeba zasáhnout do fungování. Pojmenovat to, co je dnes problém, co je příčinou nespokojenosti, co je překážkou. A na tomto základě navrhnout nový rámec.
Změna, která má smysl, nezačíná úpravou názvu. Začíná tím, že víme, co nechceme dál dělat stejně. Že máme odvahu říct: tady něco nefunguje. A že si dovolíme to vyslovit tak, jak to opravdu je – i když to není uhlazené. Protože teprve tehdy, když má problém jméno, může se stát bodem obratu. A změna pak není kosmetická. Je skutečná.
