„Konzultant jako mesiáš“ je signál oslabené vnitřní architektury firmy

1) Očekávání „někdo přijde a řekne, jak to má být“ jako přenos řídicí role

Firma někdy staví start projektu na tom, že někdo zvenku určí směr. Vlastní potřeby zůstávají v náčrtu a vnitřní spor ustupuje do pozadí, i když právě spor drží rozhodování při životě.

Tento stav vytváří prostředí, ve kterém:

• rozhodování stojí hlavně na externím impulzu,
• odpovědnost se rozprostře do šedé zóny,
• obraz reality se opře o přání.

Konzultant pak funguje jako náhradní řídicí vrstva. Dlouhodobá udržitelnost této role klesá s růstem složitosti firmy.

2) Otázky jako projev živého systému práce

Při vstupu do firmy často přichází proud otázek: od majitele, z provozu, z účtárny i ze skladu. Otázky nesou signál, že lidé žijí svou práci, narážejí na limity, přemýšlejí v souvislostech a pracují s reálnými dopady.

V praxi se kvalita zadání pozná podle způsobu formulace. Těžiště stojí na větách typu:

• „my potřebujeme, aby…“,
• „tady se nám to láme…“,
• „tohle nám brzdí cashflow…“,
• „tady vznikají chyby a hledáme příčinu…“.

Na tuto vrstvu naváže volba nástrojů: „které nástroje to zvládnou“.

3) Rozdíl mezi „Umí Pohoda…?“ a „My potřebujeme…“

Varianta A: „Umí Pohoda…?“

Otázka míří na funkci. Vychází z rámce, ve kterém se problém teprve skládá do pojmenované podoby, a postoj zůstává spíš pasivní. Při absenci funkce vzniká rychlé hodnotící čtení situace: „řešení stojí mimo náš rámec“.

Varianta B: „My potřebujeme…“

Otázka míří na realitu. Vychází z konkrétní bolesti a konkrétní odpovědnosti. Větou se zároveň formuje záměr: „hledáme způsob, jak to udělat“.

Tady se ukazuje role konzultanta:

• konzultant jako katalog funkcí,
• konzultant jako partner při hledání řešení.

Signály, že jde firma správně:

• různé role mají různé otázky
• otázky se liší v pohledu
• někdy si i protiřečí