„Konzultant jako mesiáš“ je signál oslabené vnitřní architektury firmy
1) Očekávání „někdo přijde a řekne, jak to má být“ jako přenos řídicí role
Firma někdy staví start projektu na tom, že někdo zvenku určí směr. Vlastní potřeby zůstávají v náčrtu a vnitřní spor ustupuje do pozadí, i když právě spor drží rozhodování při životě.
Tento stav vytváří prostředí, ve kterém:
- rozhodování stojí hlavně na externím impulzu,
- odpovědnost se rozprostře do šedé zóny,
- obraz reality se opře o přání.
Konzultant pak funguje jako náhradní řídicí vrstva. Dlouhodobá udržitelnost této role klesá s růstem složitosti firmy.
2) Otázky jako projev živého systému práce
Při vstupu do firmy často přichází proud otázek: od majitele, z provozu, z účtárny i ze skladu. Otázky nesou signál, že lidé žijí svou práci, narážejí na limity, přemýšlejí v souvislostech a pracují s reálnými dopady.
V praxi se kvalita zadání pozná podle způsobu formulace. Těžiště stojí na větách typu:
- „my potřebujeme, aby…“,
- „tady se nám to láme…“,
- „tohle nám brzdí cashflow…“,
- „tady vznikají chyby a hledáme příčinu…“.
Na tuto vrstvu naváže volba nástrojů: „které nástroje to zvládnou“.
3) Rozdíl mezi „Umí Pohoda…?“ a „My potřebujeme…“
Varianta A: „Umí Pohoda…?“
Otázka míří na funkci. Vychází z rámce, ve kterém se problém teprve skládá do pojmenované podoby, a postoj zůstává spíš pasivní. Při absenci funkce vzniká rychlé hodnotící čtení situace: „řešení stojí mimo náš rámec“.
Varianta B: „My potřebujeme…“
Otázka míří na realitu. Vychází z konkrétní bolesti a konkrétní odpovědnosti. Větou se zároveň formuje záměr: „hledáme způsob, jak to udělat“.
Tady se ukazuje role konzultanta:
- konzultant jako katalog funkcí,
- konzultant jako partner při hledání řešení.
Signály, že jde firma správně:
- různé role mají různé otázky
- otázky se liší v pohledu
- někdy si i protiřečí
