
„Slepá mapa“ funguje jako kostra pořadí (chronologie) pravd, které v určité architektuře souvislostí postupně nastávají. Ukazuje, co na čem závisí a co na co navazuje. V tom se odlišuje od WBS: WBS rozpadá práci na aktivity, slepá mapa rozpadá realitu na závislosti a pravdy v pořadí.
V úvodní fázi se zároveň ukazuje typická situace: firmy přicházejí s různou motivací a často hledají způsob, jak si srovnat svůj „bordel“. Když konzultant nechá projekt plynout podle jejich zvyklostí, projekt převezme jejich vnitřní rytmus a jejich setrvačnost. Mantinely proto fungují jako pravidla hry, která chrání projektovou chronologii a udrží práci v kauzalitě.
Minimální mantinely představují chronologii práce. Projekt se tím drží v pořadí, ve kterém vznikají podmínky pro další krok. Tato disciplína udrží pozornost na toku práce, zatímco „interiérové otázky“ dostanou své místo až ve chvíli, kdy mají oporu v předchozích rozhodnutích.
Firmy nesou šum provozu, emoce, politiku i improvizaci. Projekt potřebuje jasnou posloupnost pravd, rozhodovací body a zpětnou vazbu. Mantinely snižují šum, zvyšují signál a zvedají tlak na rozhodnutí. Projekt díky tomu zůstává oddělený od zaběhlého „bordelu“ a získá vlastní stabilní rytmus.
Metafora delegáta cestovní kanceláře přesně popisuje roli konzultanta: klient drží smysl a cíl, konzultant drží strukturu cesty, pořadí pravd a disciplínu. Delegát řeší pravidla, místní zvyklosti a rizika, aby se klient soustředil na to, co má být pravda na konci. V projektech implementace účetního SW funguje stejný princip: slepá mapa dává „mapu země“ a pravidla, jak se cestuje.
Mantinely získají legitimitu z architektury souvislostí: z vazeb, závislostí a z ověřitelnosti výstupů. Tím vzniká rámec, který drží projekt v realitě a zároveň umožní klientovi chápat, proč se o některých tématech mluví dřív a o jiných později.