
V zasedačce funguje jednoduchá vizualizace: dva sloupce na tabuli. Vlevo stojí bolesti a tření, vpravo ideální stav popsaný slovesy. Tato sestava dává společnou realitu, ke které se dá vracet a na které se dá stavět.
Levá strana: symptomy, tření, místa, kde „tlačí bota“.
Pravá strana: ideál jako sled činností.
Klíčový moment přidává třetí vrstvu: přechod mezi vlevo a vpravo – jaký je dopad do práce lidí.
Vedle sebe stojí „jak to je“ a „jak to má být“. Následuje práce s dopadem: jak se promění práce, rutina, odpovědnost, pondělní ráno. Lidé pak mluví o sobě v procesu, nikoli o systému jako takovém.
Po dopadu přichází další krok: návrat od ideálu směrem zpět, tedy hledání nutných předpokladů a závislostí. Z praxe padají věci typu:
Tady se zároveň ukazují předpoklady, které ideál kazí, a vznikají první uzly slepé mapy.
Součástí práce zůstává kalibrace na věci, které drží rámec reality:
Tím vzniká proveditelný ideál, který stojí na skutečných podmínkách.
Tabule funguje jako společný objekt, který drží kontext. Barevné rozlišení (modrá pro bolest, zelená pro ideál) přidává orientaci a čitelnost. Výstup této práce vzniká ještě před volbou konkrétního účetního SW, protože nejdřív se skládá realita, přechod, předpoklady a bariéry.