Akceptační a akcelerační kritéria jako řízení tempa bez „meetingů pro meetingy“
Slepá mapa se v praxi posiluje dvojicí kritérií, která drží kvalitu i tempo: akceptační kritéria a akcelerační kritéria. Právě tato dvojice překlápí projekt z nekonečného upřesňování do řízení reality.
1) Akceptační kritéria jako definice splnění milníku
Akceptační kritéria vymezují, jak se pozná splnění milníku. Vnášejí do projektu měřitelnost a ověřitelnost. Milník má výstup, který se dá potvrdit v realitě provozu, v datech a ve vazbách.
2) Akcelerační kritéria jako definice rychlosti bez destrukce souvislostí
Akcelerační kritéria popisují, co umožní rychlý postup při zachování souvislostí:
- paralelizace činností, které souvislosti dovolují,
- kvalita a připravenost vstupů pro rozhodnutí,
- dostupnost ownerů a jejich kompetence a pravomoci,
- připravenost governance pro práci s výjimkami.
Akcelerace se tak opírá o připravenost rozhodování a o kvalitu vstupů, nikoli o zkratky v závislostech.
3) Slepá mapa jako zarážka proti „meetingům pro meetingy“
Každé upřesnění se dá přiložit k určitému uzlu mapy:
- detail odemyká další krok,
- detail patří do pozdější fáze.
Tím vzniká jednoduchý mechanismus legitimace detailu. Projekt získá rytmus, ve kterém upřesňování slouží jako práce s realitou, nikoli jako náhradní aktivita.
4) Parametrizace podle decision architecture
Rozhodující parametrizace se opírá o decision architecture: jak firma přijímá rozhodnutí, jak pracuje s konflikty a jak zachází s výjimkami. Tato vrstva určuje, kolik energie půjde do schvalování, dohledatelnosti a kontrolních bodů. Architektura souvislostí se tak ukáže také na lidské vrstvě.
